pohanství v českých zemích

31. března 2006 v 13:46 | čarodějka |  Pohanství
Ani nejstarší prameny z českého prostředí - Životy Konstantina a Metoděje z 9. stol., staroslověnské a latinské legendy o sv. Václavu, sv. Ludmile a sv. Vojtěchu z 10.-11. stol. - nepřinášejí nic konkrétního o pohanském kultu v českých zemích. Mluví jen povšechně o modloslužbě, chrámech, idolech a jejich ničení prvními křesťanskými knížaty, aniž by některé božstvo uvedly jménem, takže jejich údaje působí víc dojmem literární stylizace než faktografie.
To platí i pro prvního kronikáře Kosmu z počátku 12. stol., který dává domácím božstvům a démonům vesměs antická jména oreády, dryády, hamadryády, luppiter, Mars, Bellona, Proserpina, Fortuna, zeť Cerery (Pluto). Není přitom zcela jasné, do jaké míry podává římskou interpretaci domácích bohů podobných funkcí anebo zda nesleduje pouze literárně své klasické vzory. Pohanství nebylo v jeho době ještě zdaleka mrtvou věcí, jak sám připouští, když se zmiňuje o vesničanech, kteří dosud ctí přírodní jevy a modlí se k hluchým a němým idolům, jež si sami zhotovili, nebo o opatřeních Břetislava II. v r. 1092, který vyháněl čaroděje, zapaloval posvátné háje, zakazoval oběti démonům a další pohanské praktiky.
Totéž dosvědčuje Homiliář opatovický, jakési kompendium boje s pohanskými bludy, jež vzniklo přibližně ve stejné době jako Kosmova kronika. Při výčtu pověr uvádí výslovně úctu k bohům (dii, quos colunt), kaceřovaná idolatrie se tehdy ještě netýkala pouze bytostí nižšího řádu, nýbrž i skutečných božstev. "Dii" nelze ztotožňovat s "daemones", jak se domnívá H. Lowmiaňski, protože v církevní praxi vládla opačná tendence: pohanští bohové byli vždy označování jako démoni, a nikdy naopak.
Teprve v Neplachově kronice ze 14. stol. se objevuje božstvo jménem Zelu, o němž se zmiňuje i současná německá veršovaná kronika a v 16. stol. také Václav Hájek z Libočan. Vzhledem k pozdnímu výskytu a nevysvětlitelnosti jména, jež nemá nikde obdoby, považuje se tento údaj vesměs za pochybný. Pouze V. V. Ivanov a V. N. Toporov v něm spatřují bohyni, jež souvisela se zelení a kultem rostlinstva (staročesky zelie). Zcela vymyšlená jsou božstva, která jmenuje ve své kronice z r. 1541 Václav Hájek z Libočan (Krosina, Krasatina, Klimba) nebo jeho následovníci v 17. stol. P. Stránský, J. Středovský a G. Papanek (Vesna, Lada, Děvana, Morana apod.).
U českých Slovanů jsou ve rčeních a v pořekadlech nepřímo doloženi pouze Perun a Veles, známí i odjinud, a to již v textech z 15.-16. stol. Je otázkou, zda legendisté a kronikáři z 9.-12. stol. nejmenovali domácí bohy pouze z neznalosti či zda se jim nevyhýbali záměrně, z opovržení vůči "nomina odiosa" (nenáviděným jménům). Rozhodně nemůžeme považovat toto mlčení za důkaz neexistence polyteismu a kultu antropomorfních božstev, jak soudí H. Lowmiaňski, neboť obojí dožívalo pod povrchem křesťanství po celý raný středověk. Knížecí zákazy z konce 11. stol. a církevní dokument v podobě Homiliáře opatovického z počátku 12. stol. podávají neklamná svědectví o tom, jak hluboce byly v lidu zakořeněny staré představy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Viv Viv | 29. října 2008 v 18:08 | Reagovat

Víš, že křestanství zabíjí pohanské myšlenky, předělává je a pak je vydává za vlatsní? Ničí tim lidskou přirozenost, lidem dává do duše složité psychologické bloky, které se v rodině táhnou třeba i několik generací, než se najde schopný jedinec, který se od všech lží osvobodí, dá duši volnost a je schopen konečně normálně žít. Stejně však nikdy nedožene ostatní, kteří se falešnou křeštanskou myšlenkou nenechali zmást, díky lžím které mu byly vtloukány do hlavy od narození se nedokáže přizpůsobit ostatním, pochopit realistický řád světa.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama