Kopretiny

30. dubna 2007 v 19:16 |  Povídky
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Jekí úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát:,, Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle.´´
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednou se nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a sna d by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla. Bylo divné, že takový kluk není teď někde na koupališti, kdy by byl obklopen spoustu dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá, ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem ssi uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. 3eptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlykl a zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?´´ V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapalil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mě. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima s ena mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově mekký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?´´ promluvil na mě. Nezmohla jsem ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. ,,Promiň já nechtěla.´´ řekla jsem. ,,To nic.´´ řekl a začel mi vyprávět svůj ppříběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadla mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsem spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastalo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme poprvé spolu spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohádali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci ´´.
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedninými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jssem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,, Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slvnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě.´´ Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévali slzami. Potom začal vyprávět ten smutný den...,,Bylo právě takové vedro jako je dens a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde většinou nikdo není. A i dens jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a valsy krásně rozevláté. Byl jsem šťasný...večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsem se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli těžce zraněnou dívku, která si přeje , abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být.´´ Pak se obrátila na rodič a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla:,,Za všechno, co jste pro mě udělai, vám děkuju.´´
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla:,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretiny a nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě.´´ Potom usnala my jsme museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slzami ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěla jsem umřít. Dávali jí jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil nevěděl, zda ještě žije. svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení.
Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekli mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu....
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsme byli šťastní. bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítel si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do ni opilý řidič.¨
A teď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty sji první, s kým mluvím. Nevím, ale citím, že ty sji jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou už chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného.´´
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já citila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili ns výlety, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah´´, ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkami bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi-jsou tu se mnou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama